Časoprostor

Čas

ve vězení čas neplyne, stojí, cyklí se, protože každý den je, pokud jde o denní rytmus, stejný, jak plyne z vězeňského řádu. Nejde tedy o čas v běžném vnímání slova smyslu, ale o prostor mezi jídlem, spánkem, úklidem, procházkou, prohlídkou, návštěvou atd. Kniha nekončí propuštěním autorky, takže nelze přesně říct, jak dlouhý časový úsek zahrnuje, nebude to ovšem víc než rok.  

Prostor

vazební věznice v Ruzyni, ženská část, cela. Ve vazební věznici lidé čekají na ukončení trestního řízení a vynesení rozsudku, po kterém buď odcházejí do civilního života, nebo – a to častěji - se přesouvají do jiného vězeňského zařízení, ve kterém si budou odpykávat svůj trest. Vazba může být i dnes prodlužována a člověk tak může ve vazební věznici strávit i několik let.  

Je třeba dodat, že vězení má být vždy natolik “odporné”, aby se do něj člověk již nikdy nechtěl vrátit. Ubohost, chudost a poníženost vězení je součástí tohoto zařízení, vždy byla a vždy bude. Jen v několika málo zemích v Evropě se vězení podobá spíše hotelům (Norsko), ve většině zemí světa jsou vězení tak strašná, že si život v nich neumíme ani představit. Intelektuál jako Kantůrková, musel být prostředím naprosto vyděšený, absence běžných hygienických možností (pravidelné koupání v teplé vodě, oddělený záchod, intimita) je pro “normálního” člověka natolik ponižující, že jej dokáže zcela vykolejit. Kantůrková se zde najednou setkala na velmi malém prostoru s lidmi, s nimiž by se ve svém civilním životě nikdy nepotkala – prostitutkami, zlodějkami, cikánkami, ženami bez vzdělání, se sníženým intelektem, chorobnými lhářkami, špínou a nezvládnutelnými hygienickými nenávyky.  

Zatímco Kantůrková považuje za samozřejmé, že vězeňská služba (= bachaři a bachařky) ponižuje vězně záměrně, domnívám se spíš, že (až na vyhořelé jedince z řad vězeňské služby) vězeňská služba ví velmi dobře, s jakými lidmi komunikuje, tj. lidmi, kteří nemají vytvořené morální zásady, nerozlišují mezi správným a špatným v našem slova smyslu, jsou zvyklí manipulovat se svým okolím a často jsou vychováni v prostředí, ve kterém se museli podřídit fyzickému násilí, zákonu silnějšího. Z tohoto důvodu jsou ve vězení stanovena striktní pravidla a je to právě vězeň, který si nejvíce hlídá jejich dodržování. Otázka je, nakolik jsou některá pravidla odlidšťující a nakolik pouze vycházejí vstříc možnostem daného zařízení (pokud prostě není v objektu dost teplé vody, pak se prostě nemohou vězni koupat častěji - lze zařídit více teplé vody? Lze opravit staré budovy?) V tomto ohledu je velmi zajímavá exkurze v kobkách brněnského Špilberku.